Šestá cesta

Jako nová, nečtená .  

Šestá cesta : o havranech, o liliích a o mnohem vzácnější cestě. Planeta Země v prostoru nevisí, ani se nevznáší, ale prostě je. Shora i zdola je obklopena mrazivým kosmem s vakuem. A v tomto černém vzduchoprázdnu pluje náš modrý koráb, osvětlený jak reflektory paprsky Slunce, a z jeho paluby visí girlandy orchidejí, nad kterými se vznášejí motýli a kolibříci. Tato loď překypuje životem. Náš příběh patří do říše pohádek, je čarokrásný, je to nejfantastičtější epická báseň, kterou by bylo možno vymyslet. A přece je to příběh psaný podle skutečných událostí. Na této planetě nám bude dáno potkat Boha, věčně se skrývajícího. Někdy jej můžeme tušit, jindy jako v zrcadle vidíme stopy jeho tvořitelské ruky. V jednom svém díle se však už Bůh nemůže skrýt: v bytosti, která je vrcholem a korunou hmotného stvoření, kterou Boží ruce hnětly z hlíny a která je naplněna nehmotným duchem života.
Ústřední myšlenka je prostá: svatý Augustin mluví o dvou knihách, ve kterých se mohu setkat s Bohem. První je Písmo svaté, druhou kniha přírody. Nejkrásnější kapitolou knihy přírody je člověk. Pro muže je korunou stvoření, nejkrásnější bytostí vesmíru žena. V ní mnohem ostřeji než ve stvořené přírodě, spatřuje Boží obraz.