Částečné zatmění

Recenze:
Kniha se čte jedním dechem. Ani si přitom nestačíme uvědomit, jak velká je v ní ukrytá moudrost. Moudrost stará, moudrost člověčí a možná moudrost druidská. Kdo ví...

Na vlnách příběhu hlavní hrdinky poplujeme k tomu, co je v životě důležité, k umění léčit a dívat se na svět očima druhého. Můžete nastoupit...


Ukázka:
"Omlouvám se, že jsem na vás tak vyjel, já... jsem jen trochu zmatený z toho, že čtete moje myšlenky, že mluvíte o Brádlerovi, jako byste ho léta znala, dokonce mě v jednu chvíli napadlo, že ho opravdu znáte a domluvili jste se na mě."

"Ale už jste doufám pochopil, že je to nesmysl..."

"Ano, to jediné jsem pochopil, ale jinak nechápu nic. A musím se přiznat, že se opravdu trochu bojím. Bojím se ve vaší přítomnosti myslet... Ale na druhou stranu mi svým způsobem pomáháte rozluštit některé nevyřešené problémy v mém životě. Problémy, které odsouvám stranou."

"Opakuji znovu: není se čeho bát," zamyslela se Dobromila, "všichni máme svoji budoucnost víceméně ve svých rukách, jen někdy nemáme odvahu k ráznému kroku.

Hodí se na to jedno z mých poučení - nazvala jsem je Poučení o svírajících dveřích.

Někdy nás staré, oprýskané dveře svírají, ale my raději trpíme tím sevřením, které nám bere dech a... máme strach ty staré, svírající dveře opustit, je to pro nás - byť malá - přece jenom nějaká jistota. Přitom by stačilo rozhodnout se a pořádně se rozhlédnout, vždycky jsou poblíž dveře jiné, nové a možná lepší... Ale my jsme zvyklí pochybovat, všemu neznámému nevěřit, a tak si říkáme: co když ty nové dveře nejsou lepší, co když je za nimi propast, do níž spadneme... Bojíme se neznámého, a tak se necháváme raději svírat těmi starými dveřmi podle přísloví - lepší vrabec v hrsti než holub na střeše. A staré dveře tlačí čím dál víc, už nemůžeme dýchat, ztrácíme sílu, a když se konečně rozhodneme sevření opustit, protože už to nelze vydržet, zjistíme často, že k těm novým dveřím vysílením nedojdeme."

Odmlčela se a já jsem si uvědomil, že poslouchám s otevřenou pusou, že hltám každé její slovo a že bych ji nejraději poslouchal až do rána...

(str. 77)